Vojákem na částečný úvazek: Krok druhý - byrokracie

Poté, co se mi konečně podařilo překonat všechny komplikace v dosažení slušného lékařského posudku (zapříčiněné do značné míry mojí vlastní blbostí, to uznávám), vypadalo to, že by už nic nemělo bránit samotnému podpisu smluv a zařazení do Aktivních záloh.

A skutečně: milá paní praporčice se mnou formality zvládla za pár minut, dokonce už pro mě měla připravenou Vojenskou knížku. Instruovala mě v tom smyslu, že teď si můžu dát oraz a znovu se ukázat až v únoru, abych si vyzvedl výstroj. Začátkem března pak mám čekat Povolávací rozkaz. Přišel jsem za ní jako civil, odcházel jsem už jako vojín. Velmi mě přitom potěšilo to, že ani teď, když už na mě měla páky a teoreticky se mnou mohla začít zacházet úplně jiným způsobem, vůbec nic se nezměnilo.

Ukonejšen instrukcemi z KVV jsem se o celou záležitost přestal dále starat. Asi je tak docela pochopitelné, že jsem byl dosti překvapený, když mi těsně po Vánocích paní praporčice volala. I tak jsem ale zvedal telefon neobávaje se ničeho zlého. „Když jsem dneska zadávala vaše údaje do databáze (»huh? Neměl jsem v databázi AČR už nějakou dobu být?«), zjistila jsem, že vy vůbec nemáte trvalé bydliště v Brně! (»huh huh?! Člověk by čekal, že slezská adresa, která se skví v mojí Vojenské knížce, bude docela nepřehlédnutelná. Obzvláště v situaci, kdy ji tam psala přesně tato paní«). Tohle mi systém nedovolí. U nás být nemůžete. Co nejdřív mi přijeďte vrátit smlouvy a Knížku.“ Mé chabé pokusy argumentovat v tom smyslu, že by prostě mohli vzít celý můj spis a s pozdravy ho odeslat na KVV Ostrava, v žádném případě nepadly na úrodnou půdu. Bylo mi řečeno, že jako nebrňák stejně nemůžu fasovat výstroj z brněnského výstrojního skladu a ani se stát členem brněnské roty AZ. Když jsem paní praporčici nezlomil ani osobně se zapojením veškerého svého šarmu, nezbylo nakonec nic jiného, než si vyžádat telefonní číslo na KVV Ostrava a zkusit se domluvit přímo s nimi. Z nějakého mně neznámého důvodu se z jejich pohledu žádné problémy nekonaly, takže jsem ještě ten samý den opět seděl na KVV Brno a vysvětloval co a jak. Výsledná dohoda zněla, že z Brna pošlou mé smlouvy a Vojenskou knížku do Ostravy, kde podle nich bez mé účasti připraví smlouvy nové a já se tam jen někdy stavím cestou z Brna hodit podpis (dokonce byli tak ochotní, že na mě chtěli čekat i mimo pracovní dobu). Čili přesně tak, jak jsem doufal. Hlavní výhody byla v tom, že sice budu registrovaný v Ostravě, ale budu členem brněnské roty AZ (prý to není problém, tak nevím) a zejména v tom, že si budu moct výstroj převzít v Brně s tím, že KVV si ji pak mezi sebou jen papírově přepíší. Prostě značka ideál.

Jak už jsem si tou dobou docela zvykl, ani tahle „značka ideál“ moc dlouho nevydržela. Někdy během února mi komisní hlas do telefonu oznámil, že vystrojení prostřednictvím brněnského skladu není možné a že tedy přece jen budu muset do Ostravy na delší dobu než jen na skok kvůli pár podpisům. Naštěstí mi vyšli vstříc aspoň v tom, že byli ochotní kvůli mně otevřít sklad i v pátek, který pro mě jako jediný připadal v úvahu. Tou dobou už se mi ale značně neodbytně hlásily úvahy, zda by pro mě nebylo podstatně snazší přihlásit se třeba k dobrovolným hasičům nebo k horské službě. Nebo ještě lépe zůstat sedět doma u počítače.