Vojákem na částečný úvazek: Lékařské intermezzo I

Když koukám na „pozvánku“ na lékařská vyšetření, dostávám první ochutnávku toho, jak to asi chodí v Armádě. Žádné „Vážený pane, prosíme Vás, abyste se laskavě dostavil…“, místo toho prosté „Dostavte se…“. Takže vstávám o půl páté ráno (zajímavé, o tomhle se paní praporčice zmínit zapomněla), abych se podle rozkazu dostavil před šestou hodinou do čekárny posudkové komise Vojenské nemocnice. Ta se začala velmi rychle plnit. Příští hodinu jsem si krátil nervózním sledováním postupně přicházejících osmnáctiletých nabušených kluků a cítil se stále starší. Až šok z objevivší se skupinky mlaďochů, kterým evidentně nebylo víc než patnáct, mě ale donutil se pořádně zamyslet. Nakonec jsem zjistil, že testy budou ve stejnou dobu dělat jak zájemci o profesionální armádu, tak ti, kdo si chtějí podat přihlášku na Vojenskou střední školu (To jste nevěděli, že tady něco takového ještě je, co? Já taky ne, teď už jsem ale poučen. Mimochodem, je v Moravské Třebové). Vytipovat ty, kdo se hlásí do aktivních záloh, opravdu nebylo těžké. Rachitický mladík v příliš velké čepici s nápisem U. S. S. Los Angeles a tělnatý strejda s bodrým úsměvem z davu čouhali jak bolavý palec. A jako třetí do party já. Tohle skutečně začínalo vypadat zajímavě.

Chvíli po půl osmé (sic!) konečně dorazila sekretářka komise, jediným pohledem si nás všechny přeměřila a s povzdechem začala rozdávat „checklisty“, které obsahovaly základní údaje o všech lékařích, které jsme měli stihnout. Do teď mám podezření, že se jednalo o první test. Kdo se totiž nad seznamem zamyslel, nutně mu muselo dojít, že zubař, který přestává ordinovat v devět hodin a dvouhodinové psychotesty začínající v osm, se zásadně neslučují se skupinou dvaceti lidí, kteří potřebovali prohlídkami projít (Komise totiž zasedala jen ten jeden den a další termín byl v nedohlednu). Ti rychleji uvažující se tak velmi dlouhými kroky začali stahovat k budově, kde byla zubařská ordinace. Zhruba v polovině cesty nás ale doslova přejel perfektně zformovaný útvar vysportovaných kluků a kromě počtu žeber mě tak donutil zrevidovat i původní odhad: »tohle nejsou žádní zelenáči, ti už maj výcvik za sebou.«

Kluci byli evidentně nejenom vycvičení, ale taky zdraví, protože než jsem dorazil k ordinaci, prvních pár z nich jsem potkal už na cestě zpět. Chvíli jsem uvažoval, jak to paní zubařka dělá, že dokáže odbavit zhruba jednoho a čtvrt pacienta každou minutu, vše se ale vyjasnilo, když skončila s posledním nabušencem a přišla řada na mě. Strejda totiž dofuněl asi pět minut po mně, Rachitik zmizel neznámo kam (můj první škodolibý odhad, že ho buď odfoukl listopadový vítr, nebo se propadl některou kanálovou mříží po cestě, se později ukázal jako dosti blízký pravdě) a studentíci měli zjevně problém posbírat se ze země, první z nich se zmateným výrazem došel až pěkných pár minut po mně. Každopádně, po usednutí do křesla mi milá paní doktorka vrazila ruku do pusy, rychle zašátrala a na sestru vychrlila: „zubyvpořádkuosmičkyneprořezané DALŠÍ“. Její pěst mezi mými zuby účinně utlumila pokus o námitku, že osmičky mi vytáhli minulý týden na chirurgii a že ty zbytky stehů by mohly posloužit jako stopa. Takže jsem se raději zvedl, vzal si svůj posudek (s prvním razítkem, jupí) a sprintem vyrazil na psychotesty, které měly začít před třemi minutami.

Psychotesty byly dost nuda. Nikdy předtím jsem nic podobného nedělal, takže jsem netušil, co čekat. Když jsem 08:03 vrazil do určených dveří, nevysloužil jsem si nic víc, než káravý pohled od lékaře, který stál v čele místnosti plné počítačových monitorů. Našel jsem si volné místo a k jednomu počítači se usadil. Další dvě hodiny jsem pak strávil více či méně mechanickými úkony typu „Vyberte které číslo bude v řadě následovat“ nebo „Který tvar nemůžeme získat rotací zadaného útvaru“. Jak jsem říkal, nuda. Pak jsme ještě museli rukou napsat svůj životopis. Když jsem měl tohle všechno za sebou, dozvěděl jsem se, že pro výsledky si mám přijít za dvě hodiny, teprve potom budu moct  na druhé kolo testů. Takže byl konečně čas pustit se do toho pravého obíhání ordinací.

Odběry krve, rentgen, ORL, kožní, chirurgie, oční, neurologie, interna a nejspíš ještě něco dalšího, na co jsem zapomněl. Tak jako tak se po pomalém rozjezdu začal posudek razítky plnit vcelku uspokojivou rychlostí. Samozřejmě když pominu to, že nám náš lov začalo velmi brzy komplikovat blížící se poledne a z v podstatě jednoduchého úkolu se tak stalo docela náročné logistické cvičení. Já mohl děkovat prozřetelnosti, že mě napadlo vzít si sebou tužku a papír a mohl jsem si tak poznamenávat obědové pauzy a aspoň trochu plánovat. Co se lékařů týče, tak na první pohled nikdo z nich kvalit paní zubařky nedosahoval. Až mě trochu udivilo, že i k nám přicmrndávačům z AZ přistupovali docela seriózně. Což ovšem asi tak úplně nepotěšilo značně vytrvalého Strejdu, který sice v čekárně očního suverénně konstatoval, že „ty jejich přiblblé tabulky zná přece každej z paměti“, přesto se však u další části testů už neukázal. Prý byl barvoslepý.

Tak tedy: když jsem se po určených dvou hodinách vrátil pro výsledky první části psychotestů (nebo co to vlastně bylo), měl jsem už prakticky všechna vyšetření za sebou. Chyběl mi jen posudek psychologa a nakonec razítko psychiatra. Věci začínaly vypadat nadějně. A protože jsem nikdy předtím u žádného psychodoktora nebyl, docela jsem se těšil. Zklamalo mě jen, že jsme žádné podrobnější výsledky vyšetření nedostali do ruky, a to od žádného z doktorů. Nejinak tomu bylo i předtím, než si měl pan psycholog zavolal na pohovor. Následovalo několik otázek vycházejících z mého životopisu, obzvláště zákeřný dotaz pak zjišťoval mou motivaci ke vstupu do AZ. Když jsem panu doktorovi vysvětlil, že z nudy, ani ho to nepřekvapilo. Asi v tom nebudu sám.

Závěrečné „vyšetření“ u psychiatra pak už bylo opravdu jen formalitou. Všechny psychopatické diagnózy a sociopatické příbuzné jsem zapřel, takže vlastně nebylo co vyšetřovat. Vzal jsem tedy posudek, který byl nyní v tomto okamžiku už plný razítek dosvědčujících, že se mohu stát platným obráncem vlasti, a odnesl jej s pocitem dobře vykonané práce zpět sekretářce. Ta mě ale rovnou zase poněkud přibrzdila informací, že jsme byli moc pomalí a Posudková komise už šla domů. Prý nám ale brzy pošlou výsledky poštou. Už jsem se zmínil, že jsem s vyřizováním těchhle formalit musel spěchat, abych stihl jediný na tento rok potvrzený termín základní přípravy? Ovšem vzhledem k tomu, že na obzoru se objevila skupinka uklízeček, které i zde, stejně jako v každé jiné státní instituci, neklamně signalizovaly úřednickou konečnou, nezbylo mi než doufat, že se ozvou skutečně brzy, a vyrazit domů. To jsem samozřejmě ještě netušil, že termíny budou již za pár dní můj nejmenší problém.