Vyškovská odysea - Rutina

V posledním záznamu tohohle blogu jsem se snažil trochu přiblížit svůj první den v Kurzu základní přípravy Aktivních záloh. Pokud by po jeho přečtení někoho vyděsila představa, že takhle rozvláčným způsobem hodlám pitvat každý z těch čtyřiceti dnů, můžu ho uklidnit: zkusím to teď vzít věcně, systematicky a hlavně stručně.

Velmi brzy po nástupu jsem se dozvěděl další pro mě značně překvapivou věc: výcvik probíhá jen pondělí až pátek, na víkend můžeme zmizet, kam chceme (tedy alespoň teoreticky). Další z falešných představ padla. Vedlejším efektem tohoto opatření bylo i to, že během prvního týdne výcviku jsme už vlastně nic nestihli. Jednak protože první duben připadl na čtvrtek, jednak stejně nebylo s kým. Jak už jsem řekl, v kasárnách byl z naší výcvikové skupiny přítomen jenom jeden instruktor. Nejspíš taky proto nás v pátek odpoledne bez problémů odlifrovali na víkend pryč. Předtím jsme stihli jen další kolo již poněkud otravných lékařských prohlídek.

To druhý týden už začal v podstatně jiném duchu. V pondělí ráno na nás nastoupili v plné sestavě, takže jsme konečně poznali i našeho vedoucího instruktora. Pan praporčík se s námi seznámil hezky po vojensku: na ranním nástupu nás zmrdal na tři doby za neustrojenost, někoho s časovým limitem tří minut poslal na pět minut vzdálenou ubikaci převléknout se a pár z nás se ve stejném časovém limitu běželo oholit. Sice jsme byli předem varováni, že se něco takového může stát, takže jsme sebou holení měli, ale stejně mě huba bolela ještě týden. V tomhle okamžiku jsem začal tušit změnu větru. V naší skupině se ovšem stále ještě našlo dost lidí, kteří výstup považovali za docela dobrou show a byli ochotni provokovat (čímž značně rozlaďovali ostatní, ty skeptičtější popřípadě čerstvě oholené). Problém se ale měl vyřešit v podstatě sám. Jíž příštích několik hodin mělo rozhodnout o tom, že se jako jeden muž (a tři ženy) semkneme pod prapor srdečné nenávisti vůči panu praporčíkovi (z čehož usuzuji, že je to člověk na svém místě). Nedá se říct, že by se choval jako úplná guma, prostě se jen staral o to, abychom museli vše dělat pod tlakem. Vždy se našla nějaká „motivace“ nebo „odměna“. Ať již šlo o cokoliv. Jediné, co mu jeho snahu hodně kazilo, byla skoro úplná absence komplexního, tedy nepřetržitého, výcviku. V praxi to znamenalo, že nás proháněli, řvali po nás, vyhrožovali nám, drilovali nás, ale mezi čtvrtou a šestou odpoledne nás prostě museli propustit a dát nám do příštího rána pokoj. O našem „gumovém“ charakteru nejlépe svědčí to, že jsme si na absenci „komplexáku“ při několika příležitostech různým nadřízeným stěžovali.

Na tomhle místě bych si dovolil trochu introspekce: i těch několik hodin během každého dne zcela stačilo k tomu, aby člověk jel do konce se zaťatými zuby a „na rezervy“. Nemyslím fyzicky, ačkoliv i to s tím souvisí (pro ty z vás, kteří neměli to „štěstí“ si něčím podobným vojenskému výcviku projít: zkuste si představit, jak vám asi může být, když doslova ryjete držkou v zemi a nad vámi instruktor prohlásí, že dokud ten další klik neuděláte správně, celý zbytek jednotky bude cvičit další a další série). Jde o psychiku, o mentální odolnost. Osobně si moc neumím představit, že bych prošel tím, čím prochází každý z nových profíků, vůbec už nemluvím třeba o SkSS. Přesto si myslím, že pro nás, kteří neprošli klasickou vojnou, nebudou mít AZ jakožto vojenský výcvik skutečný smysl, dokud se v osnovách opět nezačne počítat s přiměřenými počtem hodin komplexního výcviku. Je jasné, že s těmi pár týdny, které mají k dispozici, by se instruktoři mohli třeba stavět na hlavu a hvízdat u toho English Grenadiers a stejně by z člověka vojáka neudělali. Když se na to ale podívám tak, že AZ vlastně stanovují minimální kvalitativní standard armády, musím dojít k závěru, že by nás neměli šetřit. Ten standard by měl být co nejbližší tomu, co dělají profesionálové. Konec konců, jediné čím se liší uniforma záložáka od té profesionálovy, je domovenka a znak útvaru (pokud tedy zrovna ve skladech jsou, jako že aktuálně nejsou). A ruku na srdce, kolik z nás se v nich vůbec vyzná? Osobně bych docela nerad dělal v uniformě ostudu. A stejně tak bych byl nerad, kdyby se za ni měl kvůli mně stydět někdo jiný. Nevím, jak se na výhody nebojového nasazení armády dívají ti, kdo o něm mohou rozhodnout, ale z mého pohledu je od civilních složek IZS odlišuje právě garantovaná úroveň schopnosti práce pod tlakem, v náročných podmínkách a dlouhodobě (a tomu odpovídající vybavení). Tím v žádném případě nechci snižovat schopnosti třeba hasičů nebo policie. Každý má své úkoly a způsob nasazení trochu jinde, snad mi rozumíte. A poslední poznámka k téhle problematice komplexního výcviku: cvičení na úrovni rot AZ už touhle formou pochopitelně probíhají, osobně mi to ale přijde příliš pozdě. Kdo na to nemá, by měl být vyřazen hned na začátku, místo aby se s ním trápili na rotě, kde už skoro nemají šanci se ho zbavit.

Ale zpátky k tématu: na nástupu nám ještě jednou a podrobněji vysvětlili, co nás v příštích pár týdnech čeká. Dost lidí z naší skupiny bylo upřímně vyděšeno, když se dozvěděli, že příští dva týdny vylezou z učebny jen v rámci pořadové přípravy. Chudáci čekali boot camp ve stylu amerických filmů a nenapadlo je, že fyzická příprava je jen polovinou toho, čím si musí bažant projít. Hned na začátku dostali trochu toho, co čekali. Museli jsme absolvovat přezkoušení z fyzické zdatnosti. Pro zajímavost: v případě kluka pod třicet let bylo pro projití nezbytné zvládnout 20 kliků za 30 vteřin, 38 sedlehů za minutu a nakonec za 12 minut uběhnout minimálně 2 500 metrů. Kdo nedal, mohl sice jít dál, ale musel limit splnit v rámci druhého přezkoušení na konci kurzu. Nic extra, ale stejně měla spousta z nás dost problém.

Tím ale boot camp na čas skončil. Jak nám slíbili, tak to taky vypadalo: tři týdny jsme strávili v učebně nad lekcemi z nejrůznějších „příprav“: ženijní, zdravotnická, taktická, střelecká ochrana proti zbraním hromadného ničení (ta byla zvláště oblíbená), dále nad základními řády a samozřejmě při pořadové přípravě (jestli se chcete cítit opravdu jako na vojně, není nic lepšího než se nechat prohánět tam a zpátky po buzeráku, nebo se tamtéž točit jak derviš s padoucnicí v rámci nácviku vpravo a vlevo vbok). Každý den nás vedoucí instruktor kurzu přezkušoval z látky minulého dne a za každou chybu bylo 10-100 (podle nálady) kliků, sedlehů a panáků (pamatujete ty zuřivě poskakující a rukama mávající rekruty z amerických filmů z vojenského prostředí? Tak to je ono). Veškeré další hodiny, které měly být vyhrazené fyzické přípravě, tak byly vyplněny „splácením restů“ z těchto přezkušování (vytáhli jsme to na 450 kousků během jedné dvouhodinovky tělocviku). Takže i ti, kdo si chtěli máknout, si rozhodně přišli na své. Problém pro ně byl jen v primitivním systému fyzické přípravy: dvacet kliků, dvacet sedlehů, dvacet panáků, dvacet kliků, dvacet sedlehů,...opakujte do zblbnutí. Masti na spáleniny vzniklé neustálým třením jistých částí těla o drsné maskáče šly na dračku.

Zbraně jsme do ruky dostali poprvé v průběhu druhého plného týdne výcviku. Přišla nová zábava, kterou všichni absolventi vojny moc dobře znají: rozborka-zborka aneb předpisové rozebírání a opětovné skládání samopalu na čas. Vlastně docela zábava (Sa 58 je jako puzzle naprosto skvělý), jen ty časové limity nebyly nic moc. Totéž jsme absolvovali i s lehkým kulometem vz.59 a s vojenskými pistolemi vz. 82. Mezi tím nauka o střelivu, balistika, teorie střelby. A samozřejmě úplně nové možnosti v rámci pořadové přípravy: na rámě zbraň, na zad zbraň, odlož zbraň... Víte jak se samopal nosí za pochodu? A co v klusu? Instruktoři byli v sedmém nebi.

Po zhruba třech až čtyřech týdnech výcviku nám skončila teorie a byl oficiálně zahájen polní výcvik. Z pohledu rozvrhů se nic nezměnilo, obsah byl ale úplně jiný. Tělesná příprava teď znamenala pochody (běhy, když jsme nebyli hodní) na cvičiště a zpět, taktická pak plížení, přískoky, pohyb na hlídce, ženijní hrabání okopů a kladení min, zdravotnická nácvik ošetřování a nesení zraněného (podle mého názoru byla tato mimořádně užitečná část našeho výcviku nechutně odfláknutá). Učili jsme se povinnosti pozorovatele, hlídky a spojky, prostě takové ty běžné vojenské radosti.

Znamenalo to ale samozřejmě i některé věci, na které se většina kurzu těšila. Konec konců, v civilu se u nás legálně střílet dávkami prostě nedá (oukej, na zvláštní povolení dá, ale to budou stejně jen slepé). Ze všeho nejdřív je třeba říct, že pokud by se někdo chtěl přihlásit do AZ proto, aby si mohl pořádně zastřílet, skoro určitě to nestojí za to. Sice jsme se dostali k ostrým střelbám, ale stále bylo všechno ve výcvikovém módu, to znamená v poklusu. Dále bylo mnohem důležitější přesně dodržet sled povelů a reakcí na ně, než nastřílet dobré skóre. Ve výsledku to znamenalo, že si stále pamatuji, co přesně se má předpisové dělat před, během a po střelbě; nevím ale, kolik, kdy a jak jsem nastřílel. Pamatuji si jenom, že ta zatracená armádní pistole se mi v rukách mlela jak živá a krom toho selhávala průměrně při každém druhém výstřelu. S Sa 58 to bylo lepší, v jeho případě jen při střelbě cvičnou municí pravidelně selhával vyhazovač.

Navíc jsme toho zas až tak moc nenastříleli, ostrých střeleb bylo málo (ona taky není zrovna sranda zajistit všechna bezpečnostní opatření k tomu, aby parta cvoků většinou bez zbrojního průkazu mohla střílet ostrou municí v automatickém režimu). V tomhle ale spočívá další výtka, kterou proti výcviku AZ v jeho současné podobě mám. Není tak důležitá, jako ta první (nečekám, že bychom někdy bojovali za vlast), ale nedostatek to přesto je. Nevím, kolik střeleb mívali záklaďáci v době povinné vojny, nebo kolik jich mají vojáci dnes (ačkoliv tady bych si asi tipnul), ale to, co jsme absolvovali my, to bylo prostě málo. Měli jsme šanci si nadrilovat některé základní postupy a mohli jsme se dokonce i seznámit s tím, jak se zbraněmi zacházet a jak se vlastně chovají. V žádném případě to ale nebylo dost k tomu, aby se kdokoliv naučil střílet. Zde je opět veškerá váha svalena na jednotlivé roty, ještě spíš ale na soukromou snahu jednotlivých záložek. Jen pro informaci: myslím, že jsem dohromady vystřílel tak tři ostré zásobníky z Sa 58 a to jsem svou vojenskou odborností střelec.

Ale abych jen nekritizoval: myslím, že docela pozitivní bylo, kolik jsme dostali k dispozici cvičné munice. Určitě ne tolik, kolik by se nám líbilo, ale dost na několik hodin taktické přípravy se vším všudy. A pokud by se někomu zdálo práskání slepých nábojů do vzduchu jako zbytečnost, zkuste si uvědomit, že každý výstřel znamená hluk o nějakých 140 dB, tedy zhruba tolik, co motor proudového letadla. A naučit se v něčem takovém orientovat, nedejbože komunikovat a spolupracovat v rámci jednotky, není zrovna legrace (pochopitelně, že všichni zúčastnění mají v uších špunty, to však tenhle argument jen posiluje; ano, nosí se i při bojovém nasazení). Navíc je zde staré pravidlo, že veškerý výcvik vojákům v hlavě zůstane právě do prvního výstřelu. Ač to někomu může připadat zvláštní, platí beze zbytku. Kromě toho (a teď prosím všechny odpůrce hraní si na vojáky, aby dočasně zavřeli oči), třeba takový nácvik pronikání do budovy se cvičnou municí byla sakra dobrá zábava. Když se na to dívám zpětně, nejspíš to byl jediný den polního výcviku, kdy jsem se zcela bez výhrad velmi dobře bavil. Přibližování družstva k objektu, vzájemné krytí, pronikání do budovy, čištění místností, to vše za neustálého zvuku střelby...co vám budu povídat, ani řev instruktorů nám nevadil. No, teď mě napadlo: ještě stará dobrá ohňová dráha (která byla v našem podání spíš kouřová) stála vážně za to. Nevíte-li proč, zkuste si to. Nic lepšího vám neporadím.